Sundance

Sundance

Můj kamarád mi vždycky říká, že jsem až příliš rychlá v tom, co dělám. Musím přiznat, že na tom asi něco bude. Například moje letošní cesta do Kanady tuto teorii plně potvrzuje. V březnu jsem se poprvé setkala s černonožským vůdcem Tance slunce, za měsíc jsem vyrazila na indiánskou saunu, kterou vedl v Německu a za další dva měsíce už jsem seděla v letadle směr Calgary, abych se zúčastnila jednoho z nejposvátnějších indiánských obřadů, jímž je Tanec slunce.
Představa, že se sama vydám na druhý konec světa, kde vůbec nikoho neznám, mě sice naplňovala obavami, ale zároveň jsem věděla, že je to pro mě v daném okamžiku jediná správná cesta. Dobrodružství začalo už v Montrealu, kde mi uletělo navazující letadlo do Calgary a musela jsem čekat tři hodiny na další. Samo o sobě by to nebylo nic tak hrozného, ale měla jsem na místním letišti smluvený sraz s německou výpravou, se kterou jsem pak měla cestovat na místo obřadu. Bylo mi jasné, že na mě nebudou tak dlouho čekat, proto jsem hned po příletu vyrazila k informacím. Když mi na můj dotaz, zda tam pro mě není nějaký vzkaz, příjemná paní za pultíkem sdělila, že nikoliv, dočista mi zamrzl úsměv. Tak a je to tady, úplně sama v cizím městě, na cizím kontinentu, venku se pomalu stmívalo a já jsem nevěděla, co dál. Chvíli jsem přecházela po hale a říkala jsem si, že tohle by mi přece neudělali, nenechali by mě na letišti bez jakékoliv zprávy. Sebrala jsem tedy odvahu a šla k přepážce ještě jednou. Když se mě paní znovu a znovu ptala, kam že se to tedy chci dostat, nevydržela jsem a dost důrazně jí vysvětlila, že nemám tušení, protože jsem nedostala vzkaz, který tam někde určitě musí být. Zoufalství v mém hlase onu dámu zřejmě úplně vyvedlo z míry, protože se zničehonic začala přehrabovat v odpadcích. Bylo mi to divné, ale nechala jsem ji pokračovat v činnosti. Po chvíli ticha se mě zeptala: "Jak že se to jmenujete?" Řekla jsem jí své jméno a ona mi vítězoslavně podala zmuchlaný papírek se slovy, že by to mohlo být pro mě. A bylo, takovou radost jsem dlouho neměla. Na papírku bylo napsáno, kde mí známí jsou a jak se tam dostanu. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, na místo mě odvezl hotelový taxík, následovalo šťastné shledání a tím skončil jeden z nejhorších dnů mého života.

Posvátné místo
Další den ráno jsme nalodili naši německo-českou posádku do zapůjčeného terénního vozu a zamířili k jihu. Odpoledne jsme pak překročili hranice indiánské rezervace a zanedlouho vystoupili na místě, kde měl za několik dní začít Tanec slunce. První věc, kterou jsme po příjezdu my ženy musely udělat, bylo se převléct. Po celou dobu pobytu žádné kalhoty a tílka na ramínka, ale jen dlouhé sukně a tričko s rukávem nebo dlouhé šaty. Tento oděv je poměrně striktně vyžadován, ženy se nesmí příliš odhalovat, aby nerušily muže při modlitbách a také je to projev úcty k předkům a posvátnému místu. Nemám ráda, když něco musím, takže mi to zpočátku bylo proti srsti, ale postupně jsem si na dlouhé sukně zvykla a dokonce jsem se i začala cítit nějak víc žensky.
Kromě naší skupinky bylo na místě hodně dalších osob, nejen indiánů, ale i překvapivě velké množství "bledých tváří" jak z Kanady, tak z Evropy. Spousta lidí z Německa, Dánska, Švýcarska, Mallorcy, a já, jako jediný zástupce České Republiky. Zvláštní, jaká síla svede dohromady tolik různých lidí z různých koutů světa. Jsme tady, stojíme na posvátné půdě Indiánů a po jejich boku se během následujících dnů budeme modlit za matku Zemi, za lidi, které nosí, za tanečníky, kteří budou po čtyři dny tančit bez jídla a vody. Budou tančit a snášet bolest, aby změnili osud lidstva k lepšímu.

Indiánská sauna
Následující dny byly plné příprav na obřad. Ženy sbíraly celé náruče šalvěje, což je posvátná indiánská bylina, očišťovaly místo pro tanec od kaktusů a kamínků a pomáhaly v kuchyni. Muži pak sekali dřevo a přiváželi kameny potřebné pro saunu. Indiánská sauna, nebo také "potní chýše"(anglicky sweatlodge) je nízká stavba s kruhovou základnou, nad níž je vztyčena konstrukce z prutů, která se přikrývá kůžemi nebo dekami. V jejím středu je vyhlouben dolík, do něhož se vkládají rozžhavené kameny. Ty se pak polévají vodou a posypávají bylinami. Obřad "potní chýše" se používá většinou k očistě, léčení nemocí, modlitbám a také ke spojení s předky. Je provázen bubnováním a zpěvem písní. Potní chýše je znázorněním dělohy matky země, vevnitř je naprostá tma, teplo a vlhko. Po kůži vám stéká pot smíšený s horkou párou, odevzdáváte něco ze sebe a po skončení obřadu jste znovuzrození. Fyzicky i duševně. Do sauny Černonožci nechodí nazí, na rozdíl od saunových obřadů, které se pořádají u nás. Muži jsou oblečeni v kraťasech, dříve zřejmě v bederních rouškách, ženy pak na sobě musí mít dlouhé šaty s dlouhými rukávy a pod nimi navíc ještě dlouhé kalhoty. Nějak jsem si neuměla představit, že se mám jít potit do sauny oblečená od hlavy až k patě, ale, jak jsem zjistila, má to své výhody. Pára v sauně je někdy tak horká, že vás může i popálit a v ten moment oceníte, že máte na sobě cokoliv, co tu horkost alespoň trochu zmírní.

Ženy a Tanec slunce
Přestože je Tanec slunce v současnosti přístupný i pro ženy, je tento obřad určený spíše pro muže, symbolika Slunce je mužského charakteru, a původně se jej ženy vůbec neúčastnily. To ovšem neznamená, že by zde ženy zastávaly nějakou podřadnou roli. Naopak, ženy tím, že dávají život, jsou mnohem blíž matce Zemi, stačí jim se po ní projít či na ni usednout a ona jim naslouchá. Podobné to je i s potní chýší. Je to druh očisty, a ženám byla dána možnost se čistit každý měsíc bez vnějšího zásahu, za pomoci menstruační krve.
Ačkoliv je tedy ženám dovoleno se účastnit jak obřadu sauny, tak i Tance slunce, jsou tu jistá omezení týkající se právě těch žen, které mají své dny. Dříve se menstruující žena musela po dobu krvácení zdržovat mimo vesnici a i dnes, při posvátných obřadech, není možné, aby se takto "postižená" žena čehokoliv účastnila. Nesmí se dotýkat posvátných bylin a předmětů, nesmí do potní chýše a už vůbec se nesmí přiblížit k místu, kde se koná Tanec slunce. U některých kmenů musí menstruující ženy úplně opustit místo obřadu a odjet domů. Tady, naštěstí, pouze opustí tábor, sbalí si všechny věci a shromáždí se na tzv. "Měsíčním vrchu". Já jsem byla také jednou z těch, které tam strávily pár dní. Když jsem zjistila, co se mi přihodilo, chtělo se mi brečet. Přijela jsem z takové dálky, a teď abych místo v centru dění seděla někde na kopci. Shora sice byl sice pěkný výhled, ale tanečníky dole v údolí jsme viděly(bylo nás tam víc) jen jako figurky ze hry Člověče, nezlob se. Pouze zvuk bubnů a zpěv dával tušit, co se dole odehrává. Ale jak se říká, všechno špatné je pro něco dobré, uvědomila jsem si, jakou sílu žena při menstruaci má. Každá žena by si tento čas měla pořádně užít. Odpočívat, nic namáhavého nedělat, jen být sama se sebou. Bohužel, v dnešní uspěchané době si to málokterá z nás může dovolit.

Noční tanec
"Probouzím se zpěvem a hlasem bubnu. Jsem trochu zmatená, protože venku je ještě tma. Vykouknu ze stanu a opravdu se mi to nezdá. Zvuk přichází od stromového kruhu. Přetahuju přes hlavu šaty, přes ramena přehodím deku a vyrážím po zčernalé cestě, kterou za těch pár dní už znám zpaměti. Nejsem sama, potkávám další rozespalé postavy, tváře nelze identifikovat. Přicházím k východní bráně, otočím se po směru hodinových ručiček a zašeptám "všichni mí příbuzní". Vstoupím do podloubí z vrbových větví, po pár krocích zastavím a dívám se dovnitř do kruhu. Ten pohled už znám za denního světla, teď jen slabý svit měsíce čerstvě po novoluní osvěcuje korunu posvátného Stromu vztyčeného uprostřed. Lana, která jej spojují s probodnutými těly tanečníků jen tuším. Jsou vidět pouze temné postavy mužů, stojících a možná lehce se pohybujících do rytmu velkého bubnu, který za noci duní úplně jiným hlasem než za dne. Kolem mě je mnoho dalších lidí, všichni podupáváme nohama, tančíme a zpíváme, abychom dodali sílu a odvahu tanečníkům, které druhý den za záře ranního slunce čeká jedna z nejtěžších zkoušek - tažení bizoních lebek. Vnímám obrovskou sílu Stromu, barvy modlitebních praporků sice nejsou vidět, ale jejich energie je přítomná, teď za tmy snad ještě mnohem víc než za světla. Připadám si jako při reji duchů, bubnování, pohyb lidských stínů, mraky plující po temné obloze a všudypřítomná Síla. Najednou mě přepadá únava, vracím se tedy k východní bráně, zopakuji vstupní rituál a pomalu odcházím zpět ke stanu. Zdá se, že jsem vystihla správný čas, protože po pár krocích zpěv i zvuk bubnu utichá, noční tanec končí. Všichni potřebujeme nabrat nové síly, hlavně ti uvnitř. Have a good night, Sundancers..."

Tanec slunce
Den před samotným začátkem Tance slunce je nutné přivézt strom, který je předem pečlivě vybírán. Musí být pokácen a dopraven na své místo tak, aby se po celou dobu nedotkl země. Tento den byl, pro nás na Měsíčním vrchu, obzvlášť smutný, protože všichni, tedy naprosto všichni kromě nás, naskákali do aut a odjeli na místo, kde se vybraný strom nacházel, aby vykonali příslušné rituály. A pro nás nastalo nekonečné čekání. Po dlouhých hodinách jsme zaslechly zvuk motorů přijíždějících automobilů, který však nedokázal přehlušit hlasité bubnování a zpěv. Ještě teď mě mrazí v zádech při vzpomínce na oblak prachu, ze kterého se vynořila dlouhá kolona vozů, jedoucích krokem, na korbě jednoho z nich Strom, jehož síla se dala vnímat na dálku, obklopený bubeníky a zpěváky. Na strom se pak přivázaly pruhy látky v barvách čtyř světových stran a byl vztyčen uprostřed posvátného kruhu. Den byl zakončen saunou, která se od tohoto okamžiku konala dvakrát denně, každé ráno před začátkem tance a večer po jeho skončení
Během druhého dne Tance slunce jsem se mohla vrátit do údolí a po očistě kouřem ze šalvěje, sprše a sauně vstoupit do posvátného kruhu. Bylo tam už dost lidí, kteří přijeli tanečníky podpořit tancem, zpěvem nebo prostě jen svou přítomností. Tanec samotný probíhá v několika kolech, tanečníci se pohybují v kruhu po směru hodinových ručiček a vždy se zastaví u jedné ze čtyř bran, které jsou otevřeny na východ, jih, západ a sever. Někteří z tanečníků jsou během celých čtyř dnů spojeni se Stromem provazy. Ty mají uvázané na krátkých dřevěných kolících, kterými mají probodnutou kůži na prsou. Poslední den obřadu si pak musí sami kolíky vytrhnout z kůže vahou svého těla. Po celou dobu je provází skupina zpěváků a bubeníků. Po skončení každého kola tanečníci předají vybraným lidem z obecenstva své dýmky a během přestávky každý, kdo dostal dýmku, pozve další osoby ze svého okolí, aby s ním dýmku vykouřili. Dýmka je jedním z nejposvátnějších indiánských předmětů. Starají se o ni jako o dítě. Když vlastníte dýmku, všichni lidé se v podstatě stanou vašimi dětmi. Mít dýmku je pocta, kterou si musíte zasloužit. Je těžké pochopit vztah Indiánů k dýmce, dokud ji sami nedostanete na nějakou chvíli do opatrování. Ten zvláštní pocit sounáležitosti se vším, co je kolem vás, který máte, když si opřete její dlouhou troubel o předloktí a přitisknete její hlavičku k srdci, se nedá popsat, je třeba jej prožít na vlastní kůži.

Tanec slunce je na konci čtvrtého dne završen tzv. slibem. Všichni diváci a pomocníci jsou dotázáni, zda je někdo z nich připraven předstoupit a zavázat se k tomu, že se stane novým tanečníkem. Kromě toho, že se musí zúčastnit čtyř ročníků Tance slunce v Kanadě, to také pro každého člověka znamená velkou změnu stylu života, např. se nesmí vůbec pít alkohol. Zkuste si představit, že už si nikdy nedáte svou oblíbenou skleničku vína k večeři. Přihlásilo se poměrně dost lidí, 18 mužů a žen, Indiánů i bílých. Obdivuji jejich odvahu a sílu, kterou tímto krokem prokazují. Úplný závěr pak patřil tradičnímu rozdávání dárků, účastníci rituálu přinesli celé hromady věcí, od barevných gumiček do vlasů přes talíře, ručníky, sošky, až po poměrně drahé deky, které pak rozdávali svým přátelům, rodinám a také nám kolemstojícím.
Tanec slunce skončil, místní se pomalu rozjíždí ke svým domovům, my z Evropy cestujeme dál za poznáváním této krásné a velké země, plné hor, lesů, modrých řek a jezer.

Jsou zážitky, které v člověku zanechají nesmazatelné stopy. Pro mě je Tanec slunce určitě jedním z nich. Je těžké vyjádřit, co přesně pro mě účast na tomto obřadu znamená. Není to osvícení z nebes, které vám během okamžiku změní život. Je to spíš postupný proces, jeho energie stále působí, dodává mi sílu v těžkých chvílích a vyvolává v mém životě další a další změny, nutí mě k neustálé práci na sobě. Připomíná mi, že jsem to já sama, kdo je zodpovědný za vše, co se v mém životě děje. Učí mě nelitovat se, ale zvednout hlavu, pohlédnout do slunce a odhodit stíny za sebe. Taky teď vím, že lidská bytost má daleko víc síly a energie než si umíme představit. Vydržet bez jídla a hlavně bez vody čtyři dny, přitom být ráno a večer v potní chýši a mezitím celý den tančit na rozpálené zemi a hledět do Slunce. Kdo z nás má alespoň odvahu se něčeho takového zúčastnit? A přesto je to možné, překonat překážky, které nám staví fyzické tělo a dotknout se něčeho, co nás přesahuje, spojit se s dávnými předky a silou, které dává tomuto světu řád.

Když odjíždíš, zavolej čtyřikrát své jméno, aby duše opustila posvátná místa a vrátila se zpět do těla. A neohlížej se. Můžeš si být jist, že stopy, které těch několik uplynulých dní zanechalo v tvém srdci, nikdy nezmizí.