|
Sundance
Můj kamarád mi vždycky říká, že jsem až příliš rychlá v tom, co dělám.
Musím přiznat, že na tom asi něco bude. Například moje letošní cesta
do Kanady tuto teorii plně potvrzuje. V březnu jsem se poprvé setkala
s černonožským vůdcem Tance slunce, za měsíc jsem vyrazila na indiánskou
saunu, kterou vedl v Německu a za další dva měsíce už jsem seděla v
letadle směr Calgary, abych se zúčastnila jednoho z nejposvátnějších
indiánských obřadů, jímž je Tanec slunce.
Představa, že se sama vydám na druhý konec světa, kde vůbec nikoho neznám,
mě sice naplňovala obavami, ale zároveň jsem věděla, že je to pro mě
v daném okamžiku jediná správná cesta. Dobrodružství začalo už v Montrealu,
kde mi uletělo navazující letadlo do Calgary a musela jsem čekat tři
hodiny na další. Samo o sobě by to nebylo nic tak hrozného, ale měla
jsem na místním letišti smluvený sraz s německou výpravou, se kterou
jsem pak měla cestovat na místo obřadu. Bylo mi jasné, že na mě nebudou
tak dlouho čekat, proto jsem hned po příletu vyrazila k informacím.
Když mi na můj dotaz, zda tam pro mě není nějaký vzkaz, příjemná paní
za pultíkem sdělila, že nikoliv, dočista mi zamrzl úsměv. Tak a je to
tady, úplně sama v cizím městě, na cizím kontinentu, venku se pomalu
stmívalo a já jsem nevěděla, co dál. Chvíli jsem přecházela po hale
a říkala jsem si, že tohle by mi přece neudělali, nenechali by mě na
letišti bez jakékoliv zprávy. Sebrala jsem tedy odvahu a šla k přepážce
ještě jednou. Když se mě paní znovu a znovu ptala, kam že se to tedy
chci dostat, nevydržela jsem a dost důrazně jí vysvětlila, že nemám
tušení, protože jsem nedostala vzkaz, který tam někde určitě musí být.
Zoufalství v mém hlase onu dámu zřejmě úplně vyvedlo z míry, protože
se zničehonic začala přehrabovat v odpadcích. Bylo mi to divné, ale
nechala jsem ji pokračovat v činnosti. Po chvíli ticha se mě zeptala:
"Jak že se to jmenujete?" Řekla jsem jí své jméno a ona mi
vítězoslavně podala zmuchlaný papírek se slovy, že by to mohlo být pro
mě. A bylo, takovou radost jsem dlouho neměla. Na papírku bylo napsáno,
kde mí známí jsou a jak se tam dostanu. Spadl mi obrovský kámen ze srdce,
na místo mě odvezl hotelový taxík, následovalo šťastné shledání a tím
skončil jeden z nejhorších dnů mého života.
Posvátné místo
Další den ráno jsme nalodili naši německo-českou posádku do zapůjčeného
terénního vozu a zamířili k jihu. Odpoledne jsme pak překročili hranice
indiánské rezervace a zanedlouho vystoupili na místě, kde měl za několik
dní začít Tanec slunce. První věc, kterou jsme po příjezdu my ženy musely
udělat, bylo se převléct. Po celou dobu pobytu žádné kalhoty a tílka
na ramínka, ale jen dlouhé sukně a tričko s rukávem nebo dlouhé šaty.
Tento oděv je poměrně striktně vyžadován, ženy se nesmí příliš odhalovat,
aby nerušily muže při modlitbách a také je to projev úcty k předkům
a posvátnému místu. Nemám ráda, když něco musím, takže mi to zpočátku
bylo proti srsti, ale postupně jsem si na dlouhé sukně zvykla a dokonce
jsem se i začala cítit nějak víc žensky.
Kromě naší skupinky bylo na místě hodně dalších osob, nejen indiánů,
ale i překvapivě velké množství "bledých tváří" jak z Kanady,
tak z Evropy. Spousta lidí z Německa, Dánska, Švýcarska, Mallorcy, a
já, jako jediný zástupce České Republiky. Zvláštní, jaká síla svede
dohromady tolik různých lidí z různých koutů světa. Jsme tady, stojíme
na posvátné půdě Indiánů a po jejich boku se během následujících dnů
budeme modlit za matku Zemi, za lidi, které nosí, za tanečníky, kteří
budou po čtyři dny tančit bez jídla a vody. Budou tančit a snášet bolest,
aby změnili osud lidstva k lepšímu.
Indiánská sauna
Následující dny byly plné příprav na obřad. Ženy sbíraly celé náruče
šalvěje, což je posvátná indiánská bylina, očišťovaly místo pro tanec
od kaktusů a kamínků a pomáhaly v kuchyni. Muži pak sekali dřevo a přiváželi
kameny potřebné pro saunu. Indiánská sauna, nebo také "potní chýše"(anglicky
sweatlodge) je nízká stavba s kruhovou základnou, nad níž je vztyčena
konstrukce z prutů, která se přikrývá kůžemi nebo dekami. V jejím středu
je vyhlouben dolík, do něhož se vkládají rozžhavené kameny. Ty se pak
polévají vodou a posypávají bylinami. Obřad "potní chýše"
se používá většinou k očistě, léčení nemocí, modlitbám a také ke spojení
s předky. Je provázen bubnováním a zpěvem písní. Potní chýše je znázorněním
dělohy matky země, vevnitř je naprostá tma, teplo a vlhko. Po kůži vám
stéká pot smíšený s horkou párou, odevzdáváte něco ze sebe a po skončení
obřadu jste znovuzrození. Fyzicky i duševně. Do sauny Černonožci nechodí
nazí, na rozdíl od saunových obřadů, které se pořádají u nás. Muži jsou
oblečeni v kraťasech, dříve zřejmě v bederních rouškách, ženy pak na
sobě musí mít dlouhé šaty s dlouhými rukávy a pod nimi navíc ještě dlouhé
kalhoty. Nějak jsem si neuměla představit, že se mám jít potit do sauny
oblečená od hlavy až k patě, ale, jak jsem zjistila, má to své výhody.
Pára v sauně je někdy tak horká, že vás může i popálit a v ten moment
oceníte, že máte na sobě cokoliv, co tu horkost alespoň trochu zmírní.
Ženy a Tanec slunce
Přestože je Tanec slunce v současnosti přístupný i pro ženy, je tento
obřad určený spíše pro muže, symbolika Slunce je mužského charakteru,
a původně se jej ženy vůbec neúčastnily. To ovšem neznamená, že by zde
ženy zastávaly nějakou podřadnou roli. Naopak, ženy tím, že dávají život,
jsou mnohem blíž matce Zemi, stačí jim se po ní projít či na ni usednout
a ona jim naslouchá. Podobné to je i s potní chýší. Je to druh očisty,
a ženám byla dána možnost se čistit každý měsíc bez vnějšího zásahu,
za pomoci menstruační krve.
Ačkoliv je tedy ženám dovoleno se účastnit jak obřadu sauny, tak i Tance
slunce, jsou tu jistá omezení týkající se právě těch žen, které mají
své dny. Dříve se menstruující žena musela po dobu krvácení zdržovat
mimo vesnici a i dnes, při posvátných obřadech, není možné, aby se takto
"postižená" žena čehokoliv účastnila. Nesmí se dotýkat posvátných
bylin a předmětů, nesmí do potní chýše a už vůbec se nesmí přiblížit
k místu, kde se koná Tanec slunce. U některých kmenů musí menstruující
ženy úplně opustit místo obřadu a odjet domů. Tady, naštěstí, pouze
opustí tábor, sbalí si všechny věci a shromáždí se na tzv. "Měsíčním
vrchu". Já jsem byla také jednou z těch, které tam strávily pár
dní. Když jsem zjistila, co se mi přihodilo, chtělo se mi brečet. Přijela
jsem z takové dálky, a teď abych místo v centru dění seděla někde na
kopci. Shora sice byl sice pěkný výhled, ale tanečníky dole v údolí
jsme viděly(bylo nás tam víc) jen jako figurky ze hry Člověče, nezlob
se. Pouze zvuk bubnů a zpěv dával tušit, co se dole odehrává. Ale jak
se říká, všechno špatné je pro něco dobré, uvědomila jsem si, jakou
sílu žena při menstruaci má. Každá žena by si tento čas měla pořádně
užít. Odpočívat, nic namáhavého nedělat, jen být sama se sebou. Bohužel,
v dnešní uspěchané době si to málokterá z nás může dovolit.
Noční tanec
"Probouzím se zpěvem a hlasem bubnu. Jsem trochu zmatená, protože
venku je ještě tma. Vykouknu ze stanu a opravdu se mi to nezdá. Zvuk
přichází od stromového kruhu. Přetahuju přes hlavu šaty, přes ramena
přehodím deku a vyrážím po zčernalé cestě, kterou za těch pár dní už
znám zpaměti. Nejsem sama, potkávám další rozespalé postavy, tváře nelze
identifikovat. Přicházím k východní bráně, otočím se po směru hodinových
ručiček a zašeptám "všichni mí příbuzní". Vstoupím do podloubí
z vrbových větví, po pár krocích zastavím a dívám se dovnitř do kruhu.
Ten pohled už znám za denního světla, teď jen slabý svit měsíce čerstvě
po novoluní osvěcuje korunu posvátného Stromu vztyčeného uprostřed.
Lana, která jej spojují s probodnutými těly tanečníků jen tuším. Jsou
vidět pouze temné postavy mužů, stojících a možná lehce se pohybujících
do rytmu velkého bubnu, který za noci duní úplně jiným hlasem než za
dne. Kolem mě je mnoho dalších lidí, všichni podupáváme nohama, tančíme
a zpíváme, abychom dodali sílu a odvahu tanečníkům, které druhý den
za záře ranního slunce čeká jedna z nejtěžších zkoušek - tažení bizoních
lebek. Vnímám obrovskou sílu Stromu, barvy modlitebních praporků sice
nejsou vidět, ale jejich energie je přítomná, teď za tmy snad ještě
mnohem víc než za světla. Připadám si jako při reji duchů, bubnování,
pohyb lidských stínů, mraky plující po temné obloze a všudypřítomná
Síla. Najednou mě přepadá únava, vracím se tedy k východní bráně, zopakuji
vstupní rituál a pomalu odcházím zpět ke stanu. Zdá se, že jsem vystihla
správný čas, protože po pár krocích zpěv i zvuk bubnu utichá, noční
tanec končí. Všichni potřebujeme nabrat nové síly, hlavně ti uvnitř.
Have a good night, Sundancers..."
Tanec slunce
Den před samotným začátkem Tance slunce je nutné přivézt strom, který
je předem pečlivě vybírán. Musí být pokácen a dopraven na své místo
tak, aby se po celou dobu nedotkl země. Tento den byl, pro nás na Měsíčním
vrchu, obzvlášť smutný, protože všichni, tedy naprosto všichni kromě
nás, naskákali do aut a odjeli na místo, kde se vybraný strom nacházel,
aby vykonali příslušné rituály. A pro nás nastalo nekonečné čekání.
Po dlouhých hodinách jsme zaslechly zvuk motorů přijíždějících automobilů,
který však nedokázal přehlušit hlasité bubnování a zpěv. Ještě teď mě
mrazí v zádech při vzpomínce na oblak prachu, ze kterého se vynořila
dlouhá kolona vozů, jedoucích krokem, na korbě jednoho z nich Strom,
jehož síla se dala vnímat na dálku, obklopený bubeníky a zpěváky. Na
strom se pak přivázaly pruhy látky v barvách čtyř světových stran a
byl vztyčen uprostřed posvátného kruhu. Den byl zakončen saunou, která
se od tohoto okamžiku konala dvakrát denně, každé ráno před začátkem
tance a večer po jeho skončení
Během druhého dne Tance slunce jsem se mohla vrátit do údolí a po očistě
kouřem ze šalvěje, sprše a sauně vstoupit do posvátného kruhu. Bylo
tam už dost lidí, kteří přijeli tanečníky podpořit tancem, zpěvem nebo
prostě jen svou přítomností. Tanec samotný probíhá v několika kolech,
tanečníci se pohybují v kruhu po směru hodinových ručiček a vždy se
zastaví u jedné ze čtyř bran, které jsou otevřeny na východ, jih, západ
a sever. Někteří z tanečníků jsou během celých čtyř dnů spojeni se Stromem
provazy. Ty mají uvázané na krátkých dřevěných kolících, kterými mají
probodnutou kůži na prsou. Poslední den obřadu si pak musí sami kolíky
vytrhnout z kůže vahou svého těla. Po celou dobu je provází skupina
zpěváků a bubeníků. Po skončení každého kola tanečníci předají vybraným
lidem z obecenstva své dýmky a během přestávky každý, kdo dostal dýmku,
pozve další osoby ze svého okolí, aby s ním dýmku vykouřili. Dýmka je
jedním z nejposvátnějších indiánských předmětů. Starají se o ni jako
o dítě. Když vlastníte dýmku, všichni lidé se v podstatě stanou vašimi
dětmi. Mít dýmku je pocta, kterou si musíte zasloužit. Je těžké pochopit
vztah Indiánů k dýmce, dokud ji sami nedostanete na nějakou chvíli do
opatrování. Ten zvláštní pocit sounáležitosti se vším, co je kolem vás,
který máte, když si opřete její dlouhou troubel o předloktí a přitisknete
její hlavičku k srdci, se nedá popsat, je třeba jej prožít na vlastní
kůži.
Tanec slunce je na konci čtvrtého dne završen tzv. slibem. Všichni
diváci a pomocníci jsou dotázáni, zda je někdo z nich připraven předstoupit
a zavázat se k tomu, že se stane novým tanečníkem. Kromě toho, že se
musí zúčastnit čtyř ročníků Tance slunce v Kanadě, to také pro každého
člověka znamená velkou změnu stylu života, např. se nesmí vůbec pít
alkohol. Zkuste si představit, že už si nikdy nedáte svou oblíbenou
skleničku vína k večeři. Přihlásilo se poměrně dost lidí, 18 mužů a
žen, Indiánů i bílých. Obdivuji jejich odvahu a sílu, kterou tímto krokem
prokazují. Úplný závěr pak patřil tradičnímu rozdávání dárků, účastníci
rituálu přinesli celé hromady věcí, od barevných gumiček do vlasů přes
talíře, ručníky, sošky, až po poměrně drahé deky, které pak rozdávali
svým přátelům, rodinám a také nám kolemstojícím.
Tanec slunce skončil, místní se pomalu rozjíždí ke svým domovům, my
z Evropy cestujeme dál za poznáváním této krásné a velké země, plné
hor, lesů, modrých řek a jezer.
Jsou zážitky, které v člověku zanechají nesmazatelné stopy. Pro mě
je Tanec slunce určitě jedním z nich. Je těžké vyjádřit, co přesně pro
mě účast na tomto obřadu znamená. Není to osvícení z nebes, které vám
během okamžiku změní život. Je to spíš postupný proces, jeho energie
stále působí, dodává mi sílu v těžkých chvílích a vyvolává v mém životě
další a další změny, nutí mě k neustálé práci na sobě. Připomíná mi,
že jsem to já sama, kdo je zodpovědný za vše, co se v mém životě děje.
Učí mě nelitovat se, ale zvednout hlavu, pohlédnout do slunce a odhodit
stíny za sebe. Taky teď vím, že lidská bytost má daleko víc síly a energie
než si umíme představit. Vydržet bez jídla a hlavně bez vody čtyři dny,
přitom být ráno a večer v potní chýši a mezitím celý den tančit na rozpálené
zemi a hledět do Slunce. Kdo z nás má alespoň odvahu se něčeho takového
zúčastnit? A přesto je to možné, překonat překážky, které nám staví
fyzické tělo a dotknout se něčeho, co nás přesahuje, spojit se s dávnými
předky a silou, které dává tomuto světu řád.
Když odjíždíš, zavolej čtyřikrát své jméno, aby duše opustila posvátná
místa a vrátila se zpět do těla. A neohlížej se. Můžeš si být jist,
že stopy, které těch několik uplynulých dní zanechalo v tvém srdci,
nikdy nezmizí.
Text: Berkana (Petra Sedlmajerová)
©
2006,
vyšlo v časopise Yellow
|