 |
 |
||
 |
|||
|
Carolyn Hillyer
pro magazín Sacred Hoop (UK) Carolyn Hillyer je žena mnoha talentů, všestranná výtvarná umělkyně a muzikantka z Dartmooru, v Jižní Anglii. Třináct let tvoří pozoruhodné obrazy tzv. spirituálních žen a posvátných archetypů ženství. K obrazům, písním i ke svému psaní čerpá inspiraci z divokého kusu země, kde žije. V několika posledních letech se v Dartmooru setkává s ženami z celého světa, aby společně putovaly do nitra zvláštní krajiny, která vzniká v jejích dílech. Právě promlouvá ke shromáždění žen, k tak zvanému Posvátnému kruhu, o tamnější mokřině - jako o bohatém zdroji tvořivosti… Přicházíme na světlo
v obnaženém úsvitu Každá z nás je krajinou. Krajina v nás se hýbe a chce se jí ven na světlo, aby se setkala s reálnou krajinou, kterou jsme se obklopily ve svých životech. Někdy do sebe nechtějí zapadnout. Toužíme stát se jinou zemí, tou kterou jsme vždy v našich tichých představách cítilly jako náš domov. Jakmile svou vlastní tajemnou krajinu spatříme, máme pocit návratu a celku. Už víme, že je tu místo, kam patříme. Dartmoorská mokřina a její divoká, bezútěšná, zvláštní krása jakoby mimo tento čas, vždy mou krajinu tam uvnitř tvarovala. Nejprve na mě působila z dálky, jemně a po mnoho let. Pak postupně všechno začalo nabývat na síle, vábila mě k sobě, a táhla mě blíž k místu, které jsem později poznala jako svůj domov. Chladné potoky jejích kopců teď protékají mými žilami. Mokřina nikdy není 'obyčejná'. Prohání se tu příliš mnoho živlů na to, abychom se tu cítily pohodlně, přiměje nás, abychom zůstaly ve střehu. Přes svou pustou prázdnotu je mokřina tiše činorodá. Tahle země tvoří, a spolu s ní prostě musím tvořit i já. Když zpívá, snažím se zachytit její píseň. Když mění své podoby, u vytržení jí maluji. A čím blíž se dostávám k samému jejímu středu, tím blíž se dostávám napokraj čehosi jiného. Malování je snad nejhlubším výrazem mého nekončícího údivu nad starými a nezkrocenými silami této země. Tváře, které v této zemi potkávám, a hlasy které slýchávám, patří ženám. Spirituálním ženám; ženám-předkyním; starým ženám, jejichž těla jsou nasáklá mysterii měnících se ročních dob a kroužícího času, surových větrů a rychle tekoucích řek, černé půdy a provlhlých kostí; divoké energie země v lidské podobě. Zrcadlení a odrazy stínů, vzdáleně pamatované hlasy. Přicházejí ke mě, když jdu krajinou, a vcházejí do mých pláten. Přicházejí ve skupinách - zpravidla maluji celé cykly žen, třeba pěti, osmi nebo třinácti. Sedí nebo stojí v kruhu, každá představuje jiný aspekt většího celku. Zjevují se mi v nadživotní velikosti - obrazy jsou velké, někdy až šest stop vysoké, to aby nás každá mohla přijmout do svého náručí. Překvapují mne - často netuším, kdo na mne bude čekat, až obraz dokončím. Vše může být velmi rychlé, nebo to také může trvat měsíc, dva měsíce, i dva roky, než se mi podaří ve studiu obraz dokončit. Pátrám ve vrstvách malby, sloupávám, tak dlouho, dokud z nich někdo nevystoupí. Až dokud se neukáže, že obraz není jen obrazem. Obrazy, jakmile začnou nabývat jasnějších podob a nabudou sil, začínají zpívat. Kolikrát píšu písně už v průběhu malování; jindy přijdou na řadu, teprve až dokončím celou skupinu. Ať už tak či onak, písně jsou neopomitelnou součástí každé spirituální ženy, propůjčují jí větší hloubku a texturu. To co je vidět a slyšet, v každé ženě otevírá průchod, skrze který cítím, jak divoká země dýchá. A pak se najednou objeví cosi dalšího: slyším, jak mi obrazy začínají šeptat své příběhy… Cítím, že každá žena, kterou maluji je součástí starobylého přediva posvátné mytologie, která sahá daleko a daleko za hranice mých vlastních podniků. Je to jako bych dokázala (tak jako to již svou tvůrčí prací dokázali mnozí jiní) odkrýt několik vláken rozsáhlého a složitého tkaniva, které existuje za hranicí představivosti kohokoli z nás. Každá krajina si na svých bedrech nese svou mytologii, mnoho vzpomínek navzájem propletených v pevné trvanlivé tkanivo. Mytologie je možná našim nejhlubším vyjádřením mystérií a božské povahy země. Mýtus má v sobě dlouho udržované tajemství, posvátnou pravdu či skrytý rituál. Potřebujeme tyto staré příběhy, abychom dokázaly popsat, jak zemi cítíme. Tvoříme postavy lidí, které tyto příběhy prožívají, aby nám ukázaly tu touhu a hrůzu, lásku a obavu, zmatek a moc, se kterými se v našem vztahu k posvátné zemi setkáváme. Právě takhle se odedávna rodily a uskutečňovaly velké příběhy mytologie. Nejinak je tomu s krajinou naší duše. Každá si pamatujeme, znovu-objevujeme a svazujeme svou vlastní mytologii - příběh, který právě nám naši duševní krajinu osvětluje a zakotvuje. Hledáme hák, na který bychom svá vyprávění zavěsily; vzorec, který má právě pro nás význam, rytmus, který bychom mohly následovat, mapu složenou ze symbolů. Hledáme stopy, které nás přivedou do naší skryté země. Tyto příběhy jsou našimi ukazately a nástroji, a občas i zbraněmi. Slovník definuje mýtus jako "vágní iracionální náboženský či okultní pojem" a dokonce jako "rozšířenou, avšak smyšlenou či nepravdivou, myšlenku"! Nám však mýtus může být nádobou v níž můžeme držet a schraňovat semena něčeho bytostného a skutečného, hluboce podstatného pro nás a naše porozumnění našim životům. Cítíme neklid větrů,
jež nás oddalují od našich snů Napadlo mě propojit malované obrazy, obrazy v textech písní a osobní setkání s mokřinou do cest-dílen, které bych mohla sdílet s ostatními ženami. Zjistila jsem, že uvnitř světa archetypů a posvátných žen, zbývá ještě mnohé k prozkoumání. Z každého pracovní cyklu vyšla jiná cesta, cesty setkání se starými ženami, iniciace do ženství, setkání se zapomenutými předkyněmi z doby kamenné, a temného orákula, které nás vede pod povrch našeho strachu. V dílnách se tvoří prostor pro zkoumání a kupení nástrojů, které by nám mohly být užitečné. Používáme své ruce, abychom se upamatovaly na stará řemesla. Zpíváme, bubnujeme; naše hlasy se spojují v rytmické zpěvy. Rozvolňujeme stará pouta, protahujeme své údy, duše a představivost. Spojujeme se jako skupina poutníků a čerpáme z vibrací mohutných skal, temných kamenů a jantarových vod mokřiny. Jsme překvapovány, vyzývány a inspirovány. A společně vidíme o trochu dál, než jsme vídaly dříve. V průbehu let, kdy jsem zkoumala hluboké a bohaté vazby mystického vztahu žen k zemi, jsem se znovu a znovu setkávala s podobnými tématy či klíči, které vyjádřovaly podstatu tohoto vztahu. Především tu v centru všeho dění byla Volavka. Volavka je silným prastarým symbolem ženského ducha této divoké země, stejně jako krkavec nese její mužskou energii. Pírka volavky, lebka a kosti se objevují také v mých obrazech. Vlétává mi do písní. Její opeření se stalo významným ohniskem cest, které jsem s ženami sdílela, neboť obléct si symbolicky Kabát z jejího peří, znamená hodit si nazáda naši sílu a vášeň. V Kabátě volavky si připomínáme si, že máme putovat moudře a s odvahou. Volavka nám pomáhá najít vztah k zemi tam venku (skutečné přírodní síly) i tam uvnitř (splynutí řek a kamenů s našimi dušemi).
Volavčí dům je starý obřadní dům pro ženy. Je to prostor, který má v sobě ducha našich setkání, a který je natolik skutečný, nakolik sami chceme. Je to dům našich babiček a ženských předků z vašich vlastních zemí. Ve Volavčím domě spolu sdílíme rituály a obřady proměn, zasvěcování a oslavy. Setkáváme se tu, abychom uskutečnily své vize, zmapovaly své cesty, pojmenovaly změny, kterými procházíme. Dům do sebe vstřebává hlasy, které slyší, naše modlitby i vše, co se mezi námi děje. Volavčí dům nám dává šanci uvědomit si, že jsme součástí velmi dlouho trvajícího řetězce žen, který nikdy nebyl přetržen, žen spojených navzdory bariérám času a prostoru. Máme tu vlastní místo mezi ženami, dělíme se tu o moudré myšlenky a schopnosti, trápení a radosti. V Domě Volavky k nám staré ženy promlouvají o věcech, kterým se naučily. Spirituální ženy vstupují do našich těl a dívají se našima očima. Ženy, na které se zapomnělo, na nás čekají, chtějí abychom si je znovu připomněly. Volavka je symbolem našeho vzácného daru, našeho posvátného ženství. Jiný obraz: Tkalcovský stav a Tkadlena. Ženy vždy tkaly, svazovaly vlákna, vplétaly kouzla a modlitby do tkaniny, provazovaly sny a posvátné symboly na tkalcovském stavu. Když dotkají, tkaninu uvolní, povolí vlákna osnovy, a co stvořily vypouští do světa. Tkáme obrovskou nepředstavitelně spletitou látku našich životů. Tkáme vlákna příběhu, jehož jsme všechny součástí. U stavu tak potkáváme vlastní předky i tkadleny, které se u stavů teprve objeví. Hliněný kotlík. Odkaz žen uchováváme v Kotlíku, protože v něm je všechna naše moudrost a paměť. V průběhu časů jej plnily naše babičky a teď ho plníme my sami. Z toho Kotle, ať si každá z nás nabere - jediné sousto z něj je schopné roznítit naši paměť a oheň naší moudrosti. Je to naše posvátná nádoba, naše mystérium, a naše píseň. A nakonec tu máme Buben. Nad kozlí, jelení či koňskou kůží duní naše rytmy, údery do bubnů přivoláváme, vyzýváme, povznášíme a probouzíme. Přes jejich kůži soustředíme svou vůli a upevňujeme svou sílu. Buben nás přenáší do jiných zemí, i těch opravdu vzdálených. V našich rytmech potkáváme svou vášnivou povahu. S Bubnem v našich rukou tančíme na rychle letících semenech, ze kterých brzy vzklíčí změny. Objímáme divoké vysílení a nespoutanou radost. Vzpomínáme si, jaké to je být prudkou, nezkrocenou, odvážnou a volnou. Buben v našich nitrech dá pohyb velkému okamžiku zrodu. Buben učiní naše kroky pevné a silné. Jsme bosé běžkyně s životem
pod našimi chodidly Volný
překlad, kráceno. Díky CL.
|
|||
|
|
|||
