Průběh rituálu

Victor Turner (1920 - 1983) byl učitelem, vědcem a antropologickým výzkumníkem, který v knize Průběh rituálů velmi podrobně, místy ale poměrně složitě analyzuje domorodé rituály. Zaměřil se především na rituály zambijských Ndembuů, mezi nimiž v 50.letech nějakou dobu žil. Účastnil se jejich každodenního života a z přímé zkušenosti se dozvídal o jejich společenských a náboženských zvycích. Ndembuové byli otevření všem, kdo měli ochotu naslouchat a brát jejich víru vážně. Turnerovi bylo tedy dovoleno pootevřít dveře do symbolického jazyka přírodních rituálů. Zajímal ho život ve skupině vyjádřený skrze přímé zážitky jejich členů. Právě z tohoto období vznikla kniha, která je koncipována jako soubor přednášek. Ve své práci se pokusím shrnout podstatné sdělení Turnerovy práce.

Klasifikace rituálu
"Rituály odhalují hodnoty na jejich nejhlubší úrovni…člověk v rituálu vyjadřuje svoje nejdůležitější pohnutky, a protože výrazové formy podléhají konvencím a jsou závazné, jsou zjevované hodnoty hodnotami skupiny. Ve studiu rituálu spatřuji klíč k porozumění společnostem člověka. "
Sám autor se na začátku knihy přiznává ke své proměně v přístupu v hodnocení rituálů a jejich významové hodnoty při studiu domorodé společnosti. Popisuje, kterak mu ony akademické a teoreticky dané postupy výzkumu (sběr rodokmenů, zakreslování mapek, údaje o příbuzenských vztazích, rozpočtech rodiny a jednotlivců, politika a struktura kmene) bránily jako klapky na očích skutečně vidět a pochopit společnost zevnitř. Byl nucen překonat předsudky vůči rituálu a začal význam rituálních zvyků důkladně zkoumat. "Se znepokojením jsem cítil, že se stále zvenčí snažím nahlédnout dovnitř, a to i potom, co jsem uspokojivě ovládl jazyk kmene."
Oproti Levi Straussovi, který rituál poznává skrze kosmologii a mýtus je to právě Turner, který tuto posloupnost obrací a skrze jednotlivosti a symboly v rituálu poznává kulturu a důležité zvyklosti společnosti.

Rituály Ndembuů
Důvody pro vykonání rituálů jsou různé. Záměr může souviset s nějakou společenskou krizí vesničanů, přírodní katastrofou, způsobeným nesouladem uvnitř rodu, nutností uctít a usmířit "stíny" nebo to mohou být rituály přechodu, kalendářní rituální oslavy, či tkz. léčebné ženské rituály. Ndembuský výraz pro "rituál" zní čidika, což znamená také zvláštní závazek či "povinnost".
Isoma
Ndembuové své rody uspořádávají matrilineárně, ale kombinují je s patrilokálními sňatky. Neexistuje žádné závazné doporučení, které by umožňovalo, aby společné děti například po dosažení určitého věku šli bydlet do vesnice své matky a do domu matčiných bratrů. To v praxi znamená, že žena bydlí u manžela a pokud jejich děti, kteří svůj původ odvozují skrze matčinu rodovou linii, zůstanou v rodině a ve vesnici manžela, porušují závazné pravidlo, které říká, že by měly být poslány do vesnice příbuzných z matčiny strany. Velmi často se tedy stává, že děti žijí odděleni od matky ve vesnici matčiných příbuzných a žena zůstává se svým manželem. To má za následek jednak nejvyšší rozvodovost matrilineárních společností ve střední Africe - ženu to přirozeně k jejím dětem a příbuzným táhne - a jednak to oživuje víru, že toto porušení matrilineárních práv způsobuje u žen částečnou neplodnost. A jsou to právě stíny přímých příbuzných ze strany matky, které na ženu sesílají reprodukční poruchy. Stíny jsou ženiny přímé pramatky a předkyně, jež stráží příslušnost k její původní vesnici a rodu, ze kterého pochází.
Jedním z významných léčebných rituálů takto způsobené neplodnosti je Isoma. Společenskou funkcí tohoto obřadu je "přimět ženy, aby si vzpomněly na tyto stíny, jež jsou strukturálními uzly lokálně vázaného matrilineárního rodokmene. Neplodnost způsobená stíny je považována za přechodnou, lze ji vyléčit provedením příslušných obřadů."
Aby mohla kletba stínů povolit, musí si žena vzpomenout na stín předkyně, který ji trápí a na to, kam ona a její děti primárně patří. Žena poté, co byl rituál vykonán, může dál bydlet s manželem, ale je nyní plně vědomá své rodové linie.
Ženské rituály v sobě obsahují tři rituální části - oddělení ženy od profánního světa, izolace v chatrči a konečně slavnostní tanec, který oslavuje odstranění kletby stínu a znovuzačlenění ženy do normálního života. Potvrzujícím znakem v Isomě je narození dítěte, které se dožije batolícího věku. Samotné jméno Isoma v jazyce Ndembuů znamená "vyklouznut z místa či upevnění" . Žena, která je chycená stínem má za sebou často několik potratů. Říkají, že nenarozené dítě vyklouzne dříve, než byl stanoven jeho čas.
Cílem rituálu Isoma je tedy navrátit ženě plodnost, odstranit kletbu, usmířit příslušný stín, navrátit rovnováhu mezi matčinou linií a manželstvím, napravit vztah mezi mužem a ženou. Rituálu předchází náročná příprava "horkého a chladného léku - jámy smrti a života". Obřadu se vždy účastní i manžel ženy. Společně sedí v "horké" jámě tunelu, který symbolizuje přechod od smrti k životu. Přítomný lékař se stará o léčebný oheň ve vykopané jámě. Posvátný prostor obklopuje všechny přítomné kolem a další nádoba se "studeným a horkým lékem" je umístěná do zadní části před vchodem do tunelu. Tím musí manželé projít a na závěr jsou několikrát omýváni horkým a studeným lékem, který by mohl symbolizovat vítězství života nad smrtí. Po rituálu se žena stává členkou kultu Isoma.

Rituál Wubwang´u dvojčat
Tento rituál se provádí pro ženy, u kterých se očekává narození dvojčat a potřebují tedy posílit. Nerovnováha je zde způsobená přemírou, tj. nikoliv nedostatkem, ale naopak přebytkem plodnosti. Ve společnosti to způsobuje materiální i strukturální problém. Dvojčata jsou považována za břemeno celé společnosti, nejen rodiny. Navíc podle pravidel příbuzenské struktury je vždy uděleno pouze jedno místo při jednom porodu. Dvojčata jsou tedy paradoxně považována ze požehnání a neštěstí.
Různé africké společnosti se s tím vypořádávají rozdílně. Dvojčata buďto zabijí (jedno nebo obě), jako např. obyvatelé Kalahari, případně jim připisují mystické schopnosti a přidělí jim zvláštní statut obvykle mimo příbuzenský systém. V zásadě jde o dva způsoby nahlížení na dvojčata: jako na jednotu, kterou je třeba rozdělit, nebo naopak jako na něco, co bylo nedopatřením rozděleno ve dvou tělech a je třeba to opět spojit.
"Sjednocení dvojice protikladů, vyjádřených převážně symboly rozdílů mezi mužským a ženským, opozice a jednoty, je hlavní náplní rituálu Wubwang´u."

Ndebuové považují narození dvojčat za svůj společenský závazek. Žena byla nadměrně obdařena mystickým dobrem, které je však z praktického hlediska špatné. Budoucí matka si nemůže být jistá, zda-li bude mít dost výživy pro obě děti stejně. Ženě se proto rituálem snaží zajistit podporu, dostatek mléka a ochranu před tím, aby napříště "tolik dobra" již v sobě nepřinášela a zároveň aby tím nenakazila jiné ženy. Manželský pár je sice v rituálu chválen za výjimečný přírůstek do společnosti, ale zároveň nenáviděn za překročení míry. Rituál Wubwang´u "plně ukazuje živočišnost a lidskost sexu tím, že staví nadprodukci dětí do kontrastu s mystériem manželství, které spojuje protiklady a krotí nestřídmosti."

Liminarita a communitas
Turner přijal, ale do jisté míry rozšířil trojčlenné van Gennepovo rozdělení u přechodových rituálů. Ve schématu odloučení - pomezí ("limen" čili práh) - znovuzačlenění/přijetí, velmi zkoumal právě liminární, tedy prahovou část rituálu. Je to fáze, kdy se jedinec nachází v období mezi změnami, mezi starým a novým statusem. Byla to právě tato dramatická fáze, která vyvolala odloučení a zpochybnění struktur běžného života. Jedinec, nacházející se v této části rituálu, prochází oblastí, která již nemá žádné záchytné body minulého, ale ještě ani ne nadcházejícího stavu. Právě zde se odehrává klíčový a zásadní střet každodenních norem a skutků převracejících svět vzhůru nohama.

Liminarita
Rysy liminarity jsou tudíž nejasné, liminární bytosti se nacházejí někde "mezi světy" daných zákonů, zvyklostí, konvencí a něčím "jiným" na "druhé straně". Nemají žádné odznaky moci, žádný majetek, status, postavení, nemají určenou žádnou kulturní roli. Jsou anonymní a bezpohlavní. Často se mezi nimi vytvoří velmi silné a rovnostářské přátelství. Někdy mohou být přestrojeni za zvířata, netvory, nebo být zcela nazí. Musí bezpodmínečně poslouchat své učitele a podvolit se jakémukoli trestu. Ve svém chování jsou pasivní a pokorní, vystaveni ponížení. Očekávají.
"Liminarita je tedy často přirovnávána ke smrti, k pobytu v lůně, k neviditelnosti, temnotě, bisexualitě, k divočině nebo k zatmění Slunce či Měsíce".

Communitas
Communitas se vytváří prostřednictvím "prožitků plynutí." Bývá charakterizována jako "otevřená a beztřídní společnost" stojící "mimo stát" a strukturu. Lidé žijící v communitas "si osvojují stigma nízkého statusu, oblékají se jako vandráci, mají kočovné zvyky, etnický hudební vkus a živí se nahodilou manuální prací. Kladou důraz na osobní vztahy spíše než na společenské závazky.." .
Communitas je bezprostřední bytí tady a teď, bytí ne vedle sebe, ale spolu! Je to ve společnosti období antistruktury, jenž se vyjevuje v průběhu přechodových rituálů mezi jedinci stejného - čili v tomto případě žádného - statutu, kteří jsou si rovni a podléhají společné autoritě starších z hlediska rituálu. "Jedná se o rozpoznání nezbytného a druhového lidského svazku, bez něhož nemůže žádná společnost existovat. Liminarita znamená, že vyšší postavení neexistuje bez nižšího a ten, kdo zastává vyšší pozici, musí zažít jaké to je být ponížený. Přechod od nižšího k vyššímu vede přes prázdné místo, kde neexistuje žádný status."

Je to jakoby vedle sebe existovaly dva hlavní modely lidských vztahů, které se prolínají jeden do druhého. Prožitky struktury a přechody, plynutí communitas.
Liminarita není nicméně jediným projevem communitas. Blíže našim končinám tuto "vlastnost" naplňují role dvorních šašků, svatých žebráků, hlupáčků, kteří žijí na okraji obvyklé struktury společnosti a přesto do ní něco důležitého vnášejí. Jedná se o tzv.."moc slabých". Na struktuře jsou tito statutem "nízko postavení" nezávislí, nelpí tedy na její stabilitě ani existenci. Liminární situace jsou často "strukturou" považovány za něco nečistého, co ohrožuje řád. Turner to komentuje vysvětlením, že se communitas nevejdou do běžné klasifikace každodenního života a je proto třeba jejich působnost regulovat a strukturu ochraňovat negací communitas.
Oproti struktuře, která vymezuje minulost, přítomnost a budoucnost, stojí communitas mimo čas. Nicméně communitas můžeme uchopit pouze ve vztahu k struktuře, obsah vůči formě. V moderních dějinách západní společnosti jsou hodnoty communitas přítomny v chování "beatniků" a "hippies" a také v některých milléniových hnutích.
"V rites de passage jsou lidé uvolnění ze struktury do communitas, aby se zpět do struktury vrátili obrození zážitkem communitas."

Ve srovnání se strukturou má nicméně communitas jednu podstatnou nevýhodu a to, že není možné její trvání udržet "nekonečně dlouho". Už slovo udržet do popisu nepatří, protože v tomto stavu nejde o "udržení", ale o volné plynutí. Communitas si sama o sobě po nějaké době vytvoří pravidly orámovanou společnost, v níž se volné vztahy mezi jednotlivci přemění ve společensky dané role. Je tedy nutné rozlišovat mezi existenciální, normativní a ideologickou communitas. V prvním případě můžeme hovořit o jakémsi "happeningu", slovy W.Blakea o "okřídleném okamžiku v letu" , o společném prožitku, který proniká intenzivně do vrstev člověka a přináší něco hluboce sdíleného a společného. V druhém případě se communitas díky nutnosti spravování prostředků, mobilizaci, naplňování cílů normuje do trvalého společenského systému a ve třetím případě, ideologická communitas označuje utopické modely společnosti. (např.ideální stát).

Závěrem
S prožitím liminarity a communitas se můžeme setkat také při rituálech kalendářních svátků, jako jsou dušičky, slunovraty, rovnodennosti, svátek všech svatých nebo při rituálech obrácení statutu a pseudohiearchie. Strukturálně podřízení usilují o symbolickou strukturální nadřazenost, strukturálně nadřazení se snaží o symbolickou communitas a kvůli jejímu dosažení podstupují pokání.
"Spontánní communitas je příroda v dialogu se strukturou, je s ní spojena jako žena s mužem. Společně vytvářejí řeku života, jedna je přitékající síla přinášející živiny, druhá plodná půda u břehu."
Vypadá to, že existuje jakási lidská potřeba účastnit se střídavě obou těchto forem.

B. Nádvorníková
Průběh rituálu, Victor W. Turner, překlad Lucie Kučerová, r. 2004, nakl. Computer Press